Katastrofa!   Můj člověk odjel  a já jsem tu SÁM!

Ahoj, já jsem Akim. Možná, tedy snad, si mě pamatujete z předchozích epizod mého života, ve kterých jsem byl absolutně skvělý (což jsem pořád). Dneska vám ale povím o jedné z nejhorších věcí, které se mohou psovi stát. Moje noční můra, můj osobní armagedon.

Můj člověk odjel.

Jo, přesně tak. Prostě si sbalil tašku, dal mi pusu na čelo (což normálně neřeším, ale tentokrát jsem měl podezření) a pak – bum! Klaply dveře a byl jsem sám.

Fáze 1: Popření
Ne, ne, ne. To není pravda. Jen šel vynést odpadky nebo pro dřevo na vyhřátí našeho hnízdečka (samozřejmě ne lásky, ale našeho pořádného chlapského domova). Nebo se vrátí hned, co zjistí, že mě zapomněl přibalit s sebou. Možná je to jen omyl. Možná…

Fáze 2: Smutek
Lehnu si ke dveřím a nasadím pohled "nejopuštěnějšího psa na světě". Kdyby mě teď viděli filmaři, okamžitě mě obsadí do psího dramatu. Slzy nemám, protože jsem pes, ale kdybych měl, tekly by proudem. Ve skrytu své duše si však říkám, že se svět nezboří, spíše zbořím já náš malinkatý domek. 

Fáze 3: Zoufalství a plán útěku
Dobře, tak co teď? Musím ho najít! Začnu přešlapovat po domečku, hledám stopy, čmuchám, jestli někde nezapomněl svůj pach. Zkouším dveře. Zamčené. Zkouším okno. Zavřené. Hledám teleport. Nikde. Sakra.

Fáze 4: Deprese a nečinnost
Odhodím se dramaticky na gauč (samozřejmě toto dělám i v případě, že jsou všichni doma). Nechci jíst. Nechci pít. Nechci nic. Moje duše je prázdná, můj život postrádá smysl. Konec. Už nikdy nebudu šťastný (alespoň do doby, než vymyslím, co udělám za lumpárnu).

Fáze 5: Přijetí (ale s podmínkami)
Dobře, tak jo. Možná na chvíli ten můj člověk zmizel, ale to neznamená, že bych měl trpět hlady. Beru mlsku, co mi zbyla ráno v misce. No, tak jí tedy dojím, ale jen proto, že by byla škoda ten zbytek nechat ležet.

Možná to tedy přežiju. Opět se tedy vracím na gauč a usínám (ne úplně, protože občas běhám, štěkám a vrčím ze spaní). 

Fáze 6: NÁVRAT LEGENDY
A pak! Pak se to stane! V dálce zaslechnu zvuk motoru. Chrastící zvuky brány a kroky po promrzlé trávě. Následuje zvuk klíče v zámku. A já vím, že je to ON! Můj Mája!

BOOM! Jsem na nohou! Jsem v pohotovosti! Srdce mi bije jako zběsilé! A když se dveře konečně otevřou…

EXPLODUJU ŠTĚSTÍM!

Nejen že vrtím ocasem. Já vrtím CELÝM ZADKEM! Celým tělem! Jsem v takovém pohybu alá tanec MAKARENA, že bych měl dostat vlastní taneční show. Můj člověk sotva stačí zavřít dveře a už se po něm sápu, olizuju ho, skáču kolem něj, dávám najevo každým chlupem, jak moc mi chyběl.

"Taky tě rád vidím, Akime!" směje se a já chrochtám (doslova) blahem.

A co dál já? Já jsem zase kompletní. Svět je zase v pořádku. Slunce svítí, ptáci zpívají, pamlsky chutnají líp než kdy předtím.

A přátelé, pokud si myslíte, že přeháním, tak si řekněte, zda jste někdy viděli psa, který se tak raduje, že se z něho stane živý, vrtící se rohlík? Ne? Tak se někdy stavte a já vám to předvedu.