Akim na Königsleitenspitze: Lanovkou vzhůru, s krávami dolů a hlavou pořád v oblacích

Nazdárek, smečko!

Tady váš horský průvodce Akim – pes, co se nebojí výšek, lanovek ani zvonících krav, ale bojí se, že byste přišli o parádní výlet, kdybych vám o něm nevyprávěl.

Tentokrát jsme se s člověkem vydali na Königsleitenspitze, horu vysokou 2315 metrů, která se tyčí nad rakouským Königsleitenem, mezi Zillertalem a náručí Vysokých Taur. A protože bylo vedro na uvaření čumáku, udělali jsme to chytře: nahoru lanovkou – dolů po packách.

Výjezd jako z filmu

Vstoupili jsme do kabiny lanovky. Já, s důstojností hodnou švýcarského horského psa, a můj člověk, co doufal, že se ve výšce nezakymácí víc než samotná kabina. Cesta vzhůru byla tichá, dechberoucí… a ano, i já jsem zíral. Stromy pod námi se zmenšovaly, vzduch se čistil, a s každým metrem bylo jasnější, že tohle bude stát za každou kapku potu cestou dolů.

Na vrcholu – kde i pes ztichne

Nahoře nás přivítal výhled, co by skolil i největšího městského cynika. Všude kolem vrcholky, štíty a nekonečný klid. V dálce Grossvenediger, z jiného úhlu snad i Grossglockner… a to ticho. Takové to, co není prázdné, ale plné. Plné výšek, prostoru a toho zvláštního pocitu, že tady přesně teď máš být.

Sedli jsme si do trávy, já natáhl tlapky, člověk záda – a jen jsme byli. Žádné povely, žádné focení (no dobře, nějaké fotky si dal, ale pak zase zjistil, že je třeba si opět vyčistit objektivy), jen dech, horský vzduch a jeden pes s čenichem v nebi.

A dolů? Za zvuku zvonců

Po pauze jsme se vydali pěšky zpátky do údolí. A hned za první zatáčkou, za vrcholem, jsme narazili na krávy. A ne ledajaké – vysokohorské krávy, s velkýma očima a ještě většími zvonci. Zůstali jsme stát. Já pozoroval. Ony pozorovaly. Člověk šeptal něco jako "hlavně klid". A já?
Já byl naprosto vyrovnaný. Jsem profesionál. (Navíc, jak se říká, kdo se bojí krav, ať nechodí do Alp.)

Cesta dolů vedla loukami, serpentinami a kolem dalších výhledů, které si člověk prostě musí odšlápnout, aby je ocenil. V jednom místě jsme si dali pauzu – voda, sušenka (pro něj), pohlazení (pro mě). A dál.

Shrnutí pro ty, co rádi ví věci přesně:

- Königsleitenspitze (2315 m) – lehce dostupný vrchol s dechberoucími výhledy.

- Lanovka z Königsleitenu – dog-friendly a v horku jasná volba.

- Cesta dolů pěšky – nenáročná, ale s výhledy, krávami a parádními loukami (místy i hromady dobré vody).

- Doporučení: Nezapomeňte vodu. A foťák. Ale hlavně – nezapomeňte se i jen tak dívat.

A co jsme si odnesli?

Možná trochu prachu na tlapkách, ale hlavu naplněnou výhledy, které voní volností. A připomenutí, že někdy není hrdinství dojít až nahoru, ale vědět, kdy se nehnat a kdy si to prostě užít jinak.

Lanovkou nahoru. Hrdě dolů. S kravami v očích a horami v srdci.
A já? Já jsem Akim.
Pes, co ví, že pravý vrchol nezačíná na ceduli, ale v tom, jak se tam cítíš.