Akim opět v oblacích - rozhledna Vochlice
Tak vám povím… člověk si dá na chvíli pauzu od výletů, a pak přijde den, kdy se prostě musí vyrazit. A když říkám "musí", tak myslím ty tlapky, co samy cupitají ke dveřím. To nebylo "jestli", to bylo "kdy už konečně?!"
Tentokrát jsme zamířili do míst, kde lišky dávají dobrou noc, signál mizí v korunách stromů a rozhledna Vochlice trůní jako tichý král nad krajinou. To vám byla jízda!
Cesta tam vedla lesem, mezi loukami, sem tam motýl, sem tam voňavý trs trávy (ano, čichal jsem všechno). Člověk měl v ruce foťák, Mája měl radost, že může opět fotit, a Bobina… ta měla hlavně svůj styl: rozvážný krok a důstojný kukuč, jako by šla na poradu do parlamentu. Já? Já byl ve střehu. Výlet je mise. A rozhledna zní jako místo, odkud se všechno kontroluje!
A pak jsme ji uviděli. Ne moc vysoká, ale na kamenném základu stála hrdě — rozhledna Vochlice. Vypínala se nad okolní krajinou jako tichá strážkyně výhledů.
A tady vám dám jednu historickou vložku, co jsem odposlechl u svačiny (jo, u nás se u piškotů mluví o všem): Tahle rozhledna je opravdu pamětnice! Postavili ji totiž už v roce 1881, kdy svět ještě neznal internet, ale zato měl cit pro krásu krajiny. Tehdy se o to zasloužil Klub českých turistů, a místo betonu a plastu použili pořádné věci – čedič, křemen, cihly a červený pískovec. Jenže ouha… rozhledna neměla střechu, takže si na ní počasí pěkně smlslo. Až v roce 2010, po tříleté rekonstrukci, se z ní opět stala kráska, co stojí za to vyšlapat!
No a vyšlapat jsme ji samozřejmě museli. Já první! Očmuchat každé schodišťové zákoutí, zkontrolovat, jestli nejsou podezřelí rackové (nebyli) a nahoře? Tam jsem stál jako Akim, strážce výšin a výletník s rozhledem. A víte co? Ten výhled! Louky, lesy, vesnice v dálce a obloha jak vymalovaná. Člověk samozřejmě fotil ostošest, takže mám teď spoustu důkazního materiálu o své účasti. Mája chvíli zkoušel, jestli se dá dolů dostat rychleji (odpověď: nedá) a Bobina si sedla na kámen a tvářila se, že to tu vlastně sama postavila.
Po sestupu jsme si dali menší piknik pod stromy, já ulovil pár drobků (strategická poloha u batohu se vyplatila) a chvíli jsme jen tak seděli. Ticho, zpěv ptáků, šumění listí. A mně došlo, že výlet nemusí být dlouhý, aby byl velký.
Tím ale výlet neskončil, protože pak se to stalo...
Jakože výlet super, výhled krásnej, nožky spokojený — a najednou se ozvalo bzučení. Takový to vysoký, podezřelý, co značí jen jediné: vosa. A ne ledajaká! Tahle měla křídla jak vrtule, oči jak dron a evidentně chuť se seznámit.
Já? No přátelé, to vám nebudu lhát… Akim, strážce rozhleden a bojovník za spravedlnost, se změnil v chlupatou střelu. Pište si: jeden skok, dvě otočky, sprint za batoh — a byl jsem v bezpečí! Tvářil jsem se, že jsem si jen tak hrál… ale kdo zná vosy, ten ví: tohle nebyl trénink. To byla várka nervů!
Člověk se smál, Mája štěkl jako že "statečný pes, že jo", a Bobina si jen povzdechla. Ale já vám říkám: vosa je zlo s křídly, alespoň já se s ní kamarádit opravdu nebudu. Výhledy hezký, ale vosy? Ty ať si lítají kde chtějí, ale prosím, ne kolem mého čumáku.
Rozhledna Vochlice. Malá věž s velkým příběhem. A teď už i s mým čenichem ve vzduchu a tlapkami v prachu.
Tak zase příště. A pozor na klacky — ty nejlepší leží vždycky na druhé straně cesty.
Váš Akim 🐾