Velké dobrodružství a pletivová past
Ahoj, já jsem Akim, což už víte. Víte také, že jsem prostě dobrodruh, objevitel, mistr skoků a rychlých útoků na nepozorné pamlsky. Tentokrát vám povím o mé velkolepé výpravě do divočiny, která skončila… inu, trochu jinak, než bych si představoval.
Vyrazili jsme na dlouhý výlet. Můj člověk a člověčice se rozhodli, že mi dopřejí den plný běhu, skákání a výzkumu lesa, polí a tajemství světa. No, co si budeme povídat, jsem nadšenec. Jakmile mi připevnili postroj a otevřeli dveře auta, vystřelil jsem ven jako raketa letící na svou první misi k Marsu (takový menší Star Trek).
Nejdřív vše probíhalo naprosto skvěle. Les byl plný vůní, které nutně potřebovaly prozkoumat. Pole byla ideální na sprinty. A louky? Ty měly trávu přesně v takové délce, aby se v nich dalo bláznivě kutálet. Prostě psí sen!
A pak jsem spatřil TO.
Chvíli nepozornosti mých člověků!
Byl jsem tedy rychlý. Vyrazil jsem v plném tempu kupředu a běžel z obrovského kopce jako rychlost světla. Cítil jsem se jako superhrdina, jako blesk!
A pak PLOT.
Pletivový plot, který se zjevil přímo přede mnou. Vteřina rozhodování.
Podlézt? Ne. To nestihnu.
Přeskočit? Jasně, to je můj styl!
Odrazil jsem se a skočil. Jenže… no, tak trochu mi to nevyšlo. Ocitl jsem se přesně uprostřed toho kovového zázraku. Hlavu a přední tlapy jsem měl na jedné straně, zadní nohy a ocas na druhé. V podstatě jsem se stal živou psí dekorací. Abych to upřesnil, tak se jednalo o normální plot, ve kterém byly obrovské díry, avšak já asi trochu přibral. Zrada tedy přišla od mého psího bříška.
Nedalo se dopředu. Nedalo se dozadu. A co hůř, byl jsem zcela bezradný!
Tak jsem si povzdychl a rozhodl se, že zahájím nouzový protokol:
ŠTĚKEJ, JAKO BY TĚ MĚLI NA MĚSÍCI OPUSTIT!
Mája a Bobina přiběhli celkem rychle. V jejich obličejích se mísila panika a… no, jo, i pobavení. "Akouši, co to zas děláš?"
Co asi? Uvízl jsem v plotě, zachraňte mě, ne?
Když oba mí člověkové dorazili přímo za mnou, tak museli zatlačit, nadzvednout a ještě provést mnoho různých chvatů, abych se mohl uvolnit z kovové pasti. Už jsem byl skoro venku, ale pořád mě něco drželo. Po chvíli funění a povzdechů jsem přišel na to, že bude stačit, abych prostě trochu zatáhl to moje psí bříško. Když jsem konečně vylezl, uvědomil jsem si, že jsem prostě originál!
Po získání opětovné svobody jsem radostně předvedl svou tradiční oslavu: vrtění celým zadkem! Protože co jiného může přehlušit trapas, než totálně roztomilé nadšení, že jsem zase volný?
A jaké je ponaučení z tohoto příběhu?
Ploty jsou zákeřné.
Rychlost blesku zrádná ještě víc.
Když se zaseknete, mějte po ruce ochotné člověky.
A HLAVNĚ – i když se zaseknete, nikdy nezapomeňte vrtět zadkem!
Tak příště, přátelé, a doufejme, že už bez plotových překvapení!