Akimův velkolepý čundr: Umění balení aneb jak se nepřizabít pod batohem

Člověk, ten si myslí, že čundr znamená obléct staré maskáče, hodit na záda batoh a vyrazit do divočiny jako hrdina z devadesátkové reklamy na konzervy. Ale já, Akim, australský ovčák, vím, že realita je poněkud... jiná. Čundr je velká věda. A hlavně – balení je rituál, během kterého se ukáže, kdo je frajer a kdo brečí pod váhou svých blbostí už po pěti krocích.

Krok první: Správný batoh je základ

Pes by si měl své věci nosit sám, říká Mája. Prý "jsi pracovitý pes, Akime, a ne nějaký gaučák!". No, dobrá, ale proč pak na mě dává batoh, který by unesl menší poník? Každopádně, kvalitní batoh pro psa je klíčový. Můj má dvě boční kapsy, do kterých se vejde všechno důležité: žrádlo, miska, pamlsky a důležitý prvek každého pořádného výletníka – balíček první pomoci.

Proč balíček první pomoci? No protože někteří dvounožci mají sklon dramatizovat, když si rozříznou prst o trávu. A taky protože když si narvu packu do myší díry, abych tu bestii konečně dostal, občas se to neobejde bez drobného šrámu. A kapesník s jelenem na obalu to fakt nevyřeší.

Krok druhý: Jídlo a pití, protože hladový pes je zlý pes

Myslí si, že mi bude stačit pár granulek a zbytek "nějak dojíme po cestě". Cha! Po cestě dojím tak akorát šišku, co mi spadne do misky. Čundr znamená energii. A energie znamená jídlo. Pořádné jídlo! Takže balím:

- Sušené maso (má drahocenná zásoba, kterou před lidmi bráním tělem).

- Pár balíčků pamlsků (protože nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat úplatek).

- Granule na večer (aby měl pocit, že mám vyváženou stravu a ne že jím jako vlk po zimě).

Voda? No jasně, že si ji bereme. Ale já ji stejně radši piju z kaluží, protože čundr bez trochy rizika není čundr.

Krok třetí: Vybavení pro přežití v divočině (nebo aspoň na louce)

Člověk si občas myslí, že jde na Everest, a přitom se sotva vyškrábe na nejbližší kopec. Ale i tak potřebujeme základní vybavení:

- Nožík (člověk si bez něj ani chleba nenamaže, natož aby uřízl klacek na klobásy).

- Svítilna (protože jakmile padne tma, většina lidí je slepá jak krtci, a já nechci být jediný, kdo nás bezpečně vyvede z lesa).

- Pláštěnka (nebo aspoň pytel na člověka, protože když zmokne, remcá víc než babička při pohledu na ceny v obchodě).

- Karimatka a spacák (ale ruku na srdce – stejně budu spát uprostřed mezi Májou a Bobinou, protože pes přece nemůže spát stranou, že ano?).

Krok čtvrtý: Nezapomenout na zábavu!

Někteří lidé si myslí, že výlet znamená tupě jít a obdivovat krajinu. No jasně, pěkné stromy, super skály… Ale co hry? Co sranda? Takže si přibalím:

- Můj oblíbený balonek (protože čundr není čundr bez dobrého aportu).

- Lano na přetahování (pro případ, že bychom se nudili u ohně a chtěli si dokázat, kdo je tady šéf… což jsem vždycky já, samozřejmě).

- Fotoaparát (tedy, né že bych fotil já, ale někdo to moje hrdinství musí zaznamenat na Instagram, že ano?).

A konečně: Velké vyražení

Všechno sbaleno, batoh utažen, člověci nachystaní. Stojíme na kraji lesa, před námi nekonečné dobrodružství. Pak se Mája otočí na Bobinu a ptá se: "Ujdeš to?"

Ticho.

A tak, přátelé, začíná každý správný čundr. Tím, že se minimálně jednou vracíme zpátky domů pro něco naprosto klíčového. Ale co, aspoň si protáhneme nohy.

A já? Já jdu hrdě vpřed. Jsem přece čundrák. První pes na světě, co si dokáže sám sbalit batoh a přežít ve volné přírodě.

Teda… pokud mi Mája otevře ty pamlsky, co mám v kapse, protože já se svými tlapami ten zip fakt nerozepnu.

Tak ahoj v divočině, kamarádi!"