Zřícenina, páníček a moje trpělivost v troskách
Jo, lidi. Včera jsem si zase dal jednu dobrodružnou výpravu. Tentokrát na zříceninu hradu Šumburk na Šumné. Název jako z pohádky, ale realita? No, řekněme, že zatímco já jsem si připadal jako hrdinný objevitel, můj člověk měl co dělat, aby přežil vlastní blbost.
Vyšlo sluníčko, tak si řekl: "To bude pohoda, vezmu si lehkou bundu, co bych jako mrznul, že jo?" Jo, jo, dobrá logika, pane chytrý. Já mu to říkal! Už když jsme vyrazili, bylo jasný, že je venku kosa jak v lednici na mamuty. Ale ne, páníček měl pocit, že si vyšlápne jarní procházku. Jenže realita byla taková, že já, chlupatý, kožichem vybavený hrdina, jsem si po pár metrech musel najít stinný flek, abych se neuvařil, zatímco páníček po pěti minutách přestal cítit prsty na rukou. Pěkně jsme si to vyměnili.
No ale dobrý, šlapali jsme do kopce, funěli, já z radosti, páníček zoufale. Když jsme se vyškrábali nahoru, přede mnou se otevřel prostor plný dávné historie, a tak jsem ho začal důkladně zkoumat. Každý kámen, každý kout, každý podezřelý stín. Možná tam kdysi byli rytíři, možná duchové, možná jen iluze mého člověka způsobené podchlazením. Kdo ví.
Můj člověk se mezitím motal kolem, snažil se fotit, ale třásl se tak, že by jeho fotky nedoostřil ani ten nejlepší stabilizátor. Klepal se jak ratlík v průvanu, nadával, že sluníčko je podvodník, a já ho mezitím pozoroval s pobavením (Vážně jsem se hrozně smál). Fakt, tyhle výlety nikdy nezklamou.
Pak přišla část, kdy jsem musel samozřejmě označit všechno důležité. Což znamená všechno. To je přece základní psí povinnost! Páníček sice remcal něco o "historických památkách", ale já si říkal – hele, když sem nějací psi čůrali před x lety, můžu i já. Tradice se mají ctít.
Po chvíli začal ten můj páňa naprosto zoufale pobíhat po zřícenině, hledat jakýkoliv kousek, kde by se mohl aspoň na chvíli ohřát. Fakt to začínalo vypadat, že tam bude muset někde vykopat vlastní hrob a čekat na jaro. Já byl v klidu, že jo, kožich level Grónsko, takže zatímco on umíral, já si lehnul na vyhlídkové místo a kochal se krajinou (VÝHLED BYL FAMÓZNÍ).
Nakonec to vzdal. "Jdeme dolů, Akime, než mi upadne nos." Jo, jasně, kámo, už teď vypadáš, jako bys měl amputované všechny končetiny. Tak jsme se vydali zpátky. Cestou dolů mu došlo, že dolů to fouká ještě víc, a tak jsem poslední část výletu už jen sledoval, jak sprintuje, aby to měl rychle za sebou. A já? Já si to užíval, jak správný pes dobrodruh.
Když jsme dorazili k autu, páníček se zavrtal do sedačky jako Eskymák do sněhové závěje a mumlal něco o tom, že se příště radši nechá zabalit do spacáku. Já jen spokojeně mlasknul, zavřel oči a pomyslel si: Jo, další úspěšná výprava. A můj člověk ? No, ten si aspoň zase připomněl, že slunce v zimě je ta největší zrada vůbec.
Kdyby Vás tedy náhodou napadlo, že půjdete na dobrodružnou cestu, pořádně se oblečte. Je to jen mé psí doporučení, protože vlastní blbosti se meze nekladou. :D