Člověčí příprava na víkendový odpočinek aneb jak nejvíc odpočívám já

Lidi mají takovou zvláštní představu o víkendovém odpočinku. Někteří si myslí, že to znamená ležet na gauči, popíjet něco teplého a koukat na filmy. Jiní zas chtějí spát až do oběda a vůbec se neobtěžovat vylézt ven. No, to ale rozhodně neplatí pro moji smečku. A hlavně ne pro mě!

Už v pátek odpoledne poznám, že se blíží něco skvělého. Bobina a Mája si totiž začnou povídat něco o "odpočinku na zahradě". V překladu to znamená, že Bobina vezme lopatu a já se ujmu té nejzábavnější činnosti na světě – krtinců! Bobina sice tvrdí, že se snaží mít zahradu upravenou, ale jakmile se do toho pustím já, získá úplně nový terénní ráz, jako dráha pro parkour. Každý krtinec se proto stává malou záhadou. Co tam asi je? Jak hluboko se skrývá? Musím to zjistit! Hlína lítá, čenich pracuje na plné obrátky, drápy dělají perfektní vykopávky a Bobina křičí něco o "no tak Akime!" – což znamená "pokračuj, děláš to skvěle!"

Jeden krtinec, druhý, třetí... najednou celá zahrada vypadá jako důl na poklady! A pak to přijde – objevím něco! Něco fascinujícího! Kousek zakopané klackové fosilie! Nebo snad ztracený tenisák z dávných časů? Páni, archeologická senzace! Chci Bobině ukázat svůj nález, ale ona místo nadšení jen vzdychne a mumlá něco o "psím bagru". V tuhle chvíli si říkám, že jsem prostě jako ten největší bagr od Caterpillaru. Abych tedy jen nebagroval, tak se vydávám i na pořádnou promenádu a běhám po všech koutech zahrady tak, že by mi mohla závidět i Naomi Campbell. A proč tohle zbožňuju? Protože můžu šlapat i na rozkvétající se kytičky, které mi Bobina připravila ve všech koutech. Myslím, že slouží jako mechová pokrývka, abych si moc neponičil mojí pedikúru. Bobina je v tomhle prostě božská.

A pak přichází ta další skvělá část – sobotní výšlap s mým páňou i paní páňovou. Páňa nikdy neřekne, kdy jedeme, ale já to poznám už ve chvíli, kdy se páňa obuje do svých "turistických speciálů". To znamená dobrodružství, běhání, skákání a čmuchání po lese! Jakmile se ocitneme na kopci, dostanu nejlepší odměnu – výhled a svěží vítr do kožichu. Páňa a člověčice si sednou, já si sednu (ale jen na chvilku, protože sedět moc dlouho vážně nevydržím, neboť je to nuda) a společně sledujeme krajinu. Taky mám podezření, že alespoň jeden z mých člověků tahá nějakou dobrotu v kapse, takže je raději hypnotizuju pohledem, kdyby náhodou zapomněli, že si ji s sebou vzali pro mě.

O sobotním výšlapu však až příště. Tak se mějte!!!