Gloriett - Výšlap, výhled a.... voňavý klacek

Zdravím všechny dvounohé i čtyřnohé fanoušky výletů! Tady Akim, ten s ušima, co vlajou ve větru a nosem, který nikdy nespí. Tentokrát jsem se vydal se svým člověkem na výšlap k vyhlídce Gloriett v Hroznětíně. A rovnou vám řeknu – nebyla to žádná procházka kolem misky!

Ráno to začalo docela nevinně. Můj člověk se tvářil nadšeně, jako že jdeme na výlet. Já samozřejmě taky – protože výlet znamená stromy, pachy, možná klacek a určitě alespoň teoretickou možnost piškotu. Jenže hned za městem jsme začali šplhat. A stoupat. A šlapat. A stoupat ještě víc. Myslel jsem, že se snad dostáváme až do výšin, kde sídlí ti moudří psi starověku.

Ale jo, výhled za to stál. Gloriett je takový altánek postavený hezky na kopci, odkud je vidět skoro celý Hroznětín a ještě kousek dál. Když jsme dorazili nahoru, bylo to jako vystoupat do psího nebe – klid, les, čerstvý vzduch a lavička ve stínu. No dobře, nejdřív jsem si musel ověřit, že žádný jiný pes tam nezanechal vzkaz (a kdyby ano, samozřejmě bych odpověděl).

Ten altánek má svoje kouzlo. Postavili ho už pěknou řádku let zpátky a sloužil jako místo odpočinku a rozjímání. Dneska se tam chodí spíš fotit nebo vyvenčit hlavu, ale ta atmosféra zůstala. A jako pes musím říct – má to styl. Dřevěná konstrukce, výhled na město a kolem jen les. Člověk se tam cítí tak nějak... lehčí. A to i když má na vodítku skoro třicetikilového chlupatce.

Chvilku jsme poseděli. Můj člověk vytáhl lahev s vodou – pro mě taky, díky za tu pozornost – a chvíli jsme jen koukali do kraje. Nikdo nikam nespěchal. Já se dokonce ani nesnažil okusovat lavičku. Fakt meditativní moment.

Cesta zpátky už byla méně výšlapová, zato svižnější – hlavně když se za křovím mihla veverka. Ale jinak jsme se vrátili v plném počtu, s mírně rozstřesenýma nohama (a tlapkama) a příjemně vyfoukanou hlavou. Večer jsem padl na pelíšek jako pytel brambor a spal, jak kdybych celou noc hlídal hrad.

Takže pokud hledáte místo, kde si dáte do těla, ale zároveň si užijete klid a krásu, Gloriett v Hroznětíně je jasná volba. Jen nezapomeňte na svačinu. Můj člověk si totiž zase myslel, že "příroda stačí". Nestačí. Ne, když jste pes.