Výšlap na hrad Egerberk aneb když máš jen dvounohej pohon
Haf, lidi! Tady Akim, váš průvodce psími dobrodružstvími! Tentokrát jsem svého člověka vytáhl na pořádnej výšlap – na zříceninu hradu Egerberk u Klášterce nad Ohří. A co vám budu povídat, tohle byl kopec jak blázen! Opravdu obrovský! Takový, že i moje čtyři chlupaté tlapy mě občas musely popohánět silou vůle. A můj člověk? No, ten funěl tak, že by mohl pohánět celou továrnu na parní pohon! Tohle nebyl výlet, to byl regulérní fitness test.
Egerberk, říkáte si? Tenhle hrad, postavený někdy ve 13. až 14. století, měl být kdysi sídlem někoho důležitého – teda tak důležitého, že si ho historie pořádně ani nepamatuje. V 16. století už ale začal chátrat, protože asi i tehdejší majitelé zjistili, že do kopce se nikomu nechtělo šplhat. Dneska tam zbyly jen zdi, ale zato krásně fotogenické! A ideální na psí průzkum – ovšem bez vodítka, protože tady se prostě běhá naplno (samozřejmě legrace, protože musíte dávat pozor, abyste nezahučeli do propadliště samotných dějin, doslova :D).
Navíc, aby to nebylo jen tak, příroda si řekla, že nám to okoření trochou rozbředlého sněhu a bláta. Takže zatímco já si s elegancí soba hopkal nahoru, můj člověk se smýkal po cestě jak opilý tučňák na ledě. Každopádně – statečně se držel, i když občas vyhrožoval, že na mě přiváže padák a nechá mě ho tahat nahoru.
Když jsme konečně dorazili na vrchol, všechno to supění a funění bylo zapomenuto. Samotná zřícenina? Prostě nádhera! Opravdu magické místo, kde jsem opět mohl běhat, skákat a hrát si na dávného strážce hradu. Moje psí duše byla v sedmém nebi, zatímco můj člověk se snažil popadnout dech a něco si vyfotit, aby měl důkaz, že to přežil. Myslím, že v duchu litoval, že se nevykašlal na středověkou architekturu a nešel radši jenom na zahradu.
No jo, jenže co nahoru, to taky dolů. A tady začínala ta pravá legrace. Bláto, rozbředlý sníh a prudký sráz – ideální kombinace na neplánované sáňkování. Já? Já jsem si vesele cupital dolů, protože mám v sobě zabudovaný pohon 4x4. Zato můj člověk… chudák. Každý krok pečlivě plánoval, brzdil nohama, rukama a skoro i zuby, aby neskončil v cíli dřív, než by chtěl. Dokonce si párkrát sedl na zadek, prý kvůli "lepší stabilitě". Já tomu říkám strategické padání.
Když jsme dorazili dolů, jeho nohy měly evidentně pocit, že je někdo poslal do mlýna na mouku. Ale i přes všechno to funění, klouzání a nadávky na gravitaci to byl fakt boží výlet! Takže jestli hledáte místo, kde si vy i vaši dvounožci užijete parádní dobrodružství, doporučuju Egerberk! Jen si vezměte dobré boty… nebo čtyři nohy, jako já.
Haf a na další výlet, lidi! 🐾
A co vy, jaké zážitky máte ze svých cest?
Odkaz na video:
Odkaz na bonus: