Hroznětínské skalní dobrodružství podle Akima

Nazdárek, dvounozí! Dneska vám budu vyprávět o výletu, kde jsem se cítil jako pořádný horolezec. Můj člověk Mája rozhodl, že zdoláme nějaké skály. No a já, jakožto zkušený skokan do křoví a mistr ve šplhání po gauči, jsem se nemohl dočkat!

Vyrazili jsme zvesela, já s ocasem vysoko a Mája s batohem plným pamlsků – protože správný průvodce musí být náležitě motivován! Když jsme dorazili konečně ke skalám, bylo mi hned jasné, že tohle nebude jen tak ledajaký výlet. Ty kamenné velikánky se tyčily k nebi, jako by si chtěly popovídat s mraky.

Hned jsem se pustil do průzkumu! Štěrbiny mezi kameny? Ideální na strčení čumáku! Kořeny stromů? Perfektní překážková dráha! A ty výhledy? No řeknu vám, že kdybych uměl fotit, tak bych si tam udělal selfíčko na památku. Mája mezitím opět funěl do kopce a sem tam si mumlal něco o "těžkém batohu" a "proč jsem si radši nepořídil menšího psa".

Pak jsme dorazili na Flaschnerovu skálu, kde stojí kříž. Teda, já dorazil první – Mája se ještě drápal nahoru, zatímco já si už užíval ten epický výhled. Kříž tam stál majestátně, jako strážce všech těch skal a lesů kolem. Věděli jste, že tenhle kříž tu stojí asi už od roku 1936? Postavili ho místní obyvatelé na památku těch, kteří milovali zdejší hory a lesy. Říká se, že sem chodili hledat klid a rozjímání. No a já jsem tam rozhodně rozjímal – hlavně nad tím, jestli mi Mája dá další piškot!

Flaschnerova skála leží v Hroznětíně na Karlovarsku a je opředená historií. Nikdo do dnes přesně neví, odkud se vlastně její jméno vzalo, zda se jedná o jméno po původním německém názvu města (Lichtenstadt-Flaschner), které se zde používalo před druhou světovou válkou nebo po přilehlém statku, co tu kdysi býval. Samotná skála i s křížem dodnes zůstala svědkem všech historických zvratů – a dnes je to skvělé místo pro výlety, rozjímání a samozřejmě pro psí průzkum!

Ale to nebylo všechno! Flaschnerova skála je opředená příběhy a kdysi se tam schovávali různí dobrodruzi. No tak to musím taky omrknout! Vyrazil jsem tam v plné rychlosti, zatímco Mája mě se smíchem volal zpátky. Skála se tyčila nad krajinou a já si připadal jako strážce hor. Jestli tam někdo někdy něco schovával, tak já bych to určitě vyčenichal – jen škoda, že už tam nebyl žádný poklad (třeba pytlík piškotů).

Cestou zpátky už Mája nekňoural – asi ho taky pamlsky povzbudily. A já? Já měl v tlapkách pocit vítězství. Hroznětínské skály byly pokořeny! Jestli někdy budete mít možnost, určitě se tam běžte podívat. A když náhodou potkáte kříž na Flaschnerově skále, můžete si vzpomenout na jednoho udatného australského ovčáka, který tam stál s hrdě vztyčenýma ušima a plnou tlamou piškotů.

Tak zase příště, dvounozí! Haf!