Sním? Já, Akim, policejní pes… a pak jsem se probudil

Šedá mlha se rozestupovala a já jsem stál na parkovišti před služební dodávkou. Na sobě jsem měl postroj s nápisem "POLICIE". Vedle mě stál člověk v uniformě, drsný, ale voňavý. Prstem ukázal vpřed a zařval: "Akime, hledej!"

Jo. To byl sen. Ale jaký! Ne nějaké běhání za králíky nebo žvýkání boty, co spadla z věšáku (i když to má taky své kouzlo). Tohle byl sen ve stylu akčního filmu. Skočil jsem přes plot, zachytil pach podezřelého a vedl celé komando temným lesem až k chatrči plné buřtů — teda zločinců. Byla to pecka!

A pak šup, otevřu oči a… no jo. Ležím na svém gauči. Všude ticho, jen z kuchyně slyším klapání klávesnice. Můj člověk zas něco řeší a Bobina zase vaří.

Chvíli jen tak ležím, zírám do stropu a přemýšlím. Možná ten sen nebyl tak úplně mimo. Možná jsem fakt připravený zas něco pořádného podniknout. Žádný gaučing, ale výletování! A hele — jakmile mě ta myšlenka napadla, jako by ji moji člověci vycítili.

Začalo to nenápadně. Otevřený batoh. Do něj přibyl pytlík s pamlsky (moje oblíbené s játry, díky!). Pak kamera, foťák, lahve s vodou, i můj speciální popruh "na túry". No a bylo jasno — JDE SE VEN!

Po tak dlouhé pauze, kdy jsme se věnovali spíš počítači, úpravám fotek a plánování budoucnosti (nudaaaa), jsem cítil, jak mi zase naskakuje výletová svalovina. Natáhl jsem se, zakňučel směrem ke dveřím a hodil ten nejodhodlanější pohled, co umím: nasazení 110 %, připraven zachraňovat svět nebo aspoň najít pěkný kámen na čmuchání.

A víš co? Někdy je sen jen snem, ale jindy ti ukáže, že už je fakt čas vstát a jít si plnit ty opravdové. Protože i když ze mě nebude policejní pes, pořád můžu být Akim — výletník, hlídač batohu, odborník na pachy a hrdina vlastního příběhu.

A teď mě omluvte. Jdeme. A tentokrát to bude něco extra. Cítím to ve svých tlapkách.

(Příběh je smyšlený a pes Akim policejním psem nebyl, není a nebude. Výlet se každopádně plánuje).