Jak jsme byli opět na Plešivci aneb když chceš i západ slunce

Nazdar lidi! Dneska vám povím o našem dalším výletu na Plešivec. Ano, znovu. Co se dá dělat, když ten kopec je prostě parádní a pokaždé přinese něco nového?

Tentokrát jsme si místo východu slunce užili jeho západ. No jo, můj člověk chtěl být za frajera a rozhodl se, že ranní vstávání není jeho styl. Tak jsme vyrazili odpoledne. Slunce svítilo, ptáčci zpívali a já – já jsem si to užíval plnými tlapkami. Ten vzduch, ty pachy, ty nekonečné možnosti, kde si označkovat své území… Prostě ráj!

Jak jsme stoupali vzhůru, můj člověk pořád cvakal foťákem. A já? Já pózoval jako pravý model. Občas jsem se tvářil zasněně, jindy majestátně a sem tam jsem mu dal najevo, že kdyby neměl mě, jeho fotky by byly tak maximálně dobré na pohlednici z trafiky.

Na vrcholu to byla nádhera. Slunce se pomalu klonilo k obzoru, obloha hrála barvami a já měl dokonalý přehled o celém kraji. Když se můj člověk pokusil udělat epickou siluetu mě proti slunci, usoudil jsem, že to chce akci. Tak jsem mu zdrhnul do záběru v plné rychlosti – umělecké dílo bylo dokonáno!

Zatímco můj člověk dojatě sledoval tu krásu kolem, já jsem přemýšlel nad důležitými věcmi – například kde by se dalo něco dobrého vyhrabat, nebo kdo tu byl přede mnou. Každý máme jiné priority, že?

Cestou dolů už padal soumrak, ale to nevadilo. Znáte ten pocit, když se vracíte z dobrodružství a víte, že to stálo za to? Přesně tohle jsme měli oba. A taky trochu hlad, ale to už je jiný příběh.

Tak co, vyrazíte taky? Já bych šel hned zas!