Akim a poslední sníh: Výlet s příchutí divočiny

Když se ráno ozvalo ono osudové slovo "VÝLET!", Akim okamžitě zapnul všechny motory. Běhací svaly? Připraveny. Ocas? Na plné otáčky. Radost? Překročila povolený limit. V tu chvíli bylo úplně jedno, jestli venku mrzne, jestli člověk ještě pije ranní kávu, nebo jestli má oblečené kalhoty. Prostě se jede!

A tak jsme vyrazili do lesa, kde měl můj člověk velký plán: Natočit stádo srnek.

Dron startuje, Akim dělá nevinného

Znáte ten moment, kdy váš pes vidí dron? To podivné bzučící stvoření, které se chová jako vetřelec, co musí být okamžitě sundán z oblohy? No, já to mám jinak. Já, jakožto vesnický bourák, jsem totiž profesionál. Dron? Ten je můj kámoš. Proto se jen tak nenápadně vždy posadím, zatvářím se důležitě a kontroluji startovací procedury jako velitel mise Apollo.

"Akime, nehýbej se!" zněl pokyn.

Jasný, jsem jako socha a odpovídám povelu svým super pohledem. (Což nebyla úplně pravda, protože zadní nohou jsem si pořád drbal ucho, ale dobrý pokus.)

Dron se vznesl, zamířil nad stromy, a bum! Srnky! Krásné stádo ladně poskakovalo mezi stromy. Člověk se na ně díval skrz obrazovku a šeptal: "Tohle bude záběr roku!" A já? Já se díval přímo na ně. Bez hnutí, bez jediného pohybu směrem k nim.

A to je na mě úplně to boží – jsem prostě dobrák (i když ne vždy, ale jen ve chvíli, kdy mě člověk vidí). Žádné štvaní, žádné vyplašené stádo prchající přes les jako scéna z akčního filmu. Jen tichý obdiv a respekt k přírodě. Dobře, možná i trochu závisti, že ony si mohou jen tak volně běhat a můj člověk mě drží v klidu.

Myší bufet pod sněhem

Když dron úspěšně dokončil svou misi a stádo se v klidu vytratilo mezi stromy, já si konečně řekl: Teď je čas na MOJE záběry. Což znamenalo jediné – hrabat myši.

Víte, hrabání myší pod sněhem je pro psa něco jako nejlepší detektivka všech dob. Napětí, stopování, nečekané zvraty. Každý tunel pod sněhem je záhada, která musí být rozluštěna. Šel jsem na věc s plným nasazením:

• Fáze 1: Zvednout uši jako antény.
• Fáze 2: Naklonit hlavu do úhlu "Sherlock v akci".
• Fáze 3: Bleskový skok a čumákem prorazit sníh.

A výsledek? No, myši měly asi lepší plán útěku než já plán útoku. Ale i tak to byl skvělý trénink a spousta radosti.

Poslední mrazíky a Akimova spokojenost

Sníh křupal pod tlapkami, slunce házelo dlouhé stíny mezi stromy a člověk už pomalu přestal cítit prsty na rukou. Ale Já? Já, vesnický borec, jsem si poslední mrazíky užíval naplno. Protože zima je mým živlem. Jsem věčný milovník sněhu, ledových koulí a zamrzlých louží, ve kterých si můžu smočit čumák (a pak ho nechápavě třu packou, protože "au, to studí!").

Když jsme se konečně otočili k autu, tak jsem se ještě jednou ohlédl k lesu. Možná jsem čekal, že se stádo srnek vrátí. Možná jsem také přemýšlel, kde přesně mi ta myš unikla. Ale spíš jsem jen děkoval lesu za další skvělý den.

A já? Já věděl jedno: Můj člověk je nejlepší parťák na světě.