Jak jsem zdolal Meluzínu a páníček se neztratil

Jak už víte, jsem Akim, kdy jsem taky horolezec, průzkumník, dobrodruh a vlastně i horský průvodce, protože můj člověk by se beze mě v těch kopcích ztratil dřív, než by stačil vytáhnout mobil. Tentokrát jsme se vydali na Meluzínu pod Klínovcem v Krušných horách. A což o to, kopec hezký, vítr vesele fičel, ale musel jsem cestou dohlédnout na mého páňu, aby ho neodvál na druhou stranu hor.

Meluzína je 1097 metrů vysoký kopec s vrcholem plným suťových kamenů, kde se pěkně prohání vítr. Jméno "Meluzína" dostala podle toho, že tam fičí tak, že i vlci si raději drží uši. Můj člověk mě sice přesvědčoval, že větrný hukot v lese způsobuje proudění vzduchu mezi kameny, ale já vím své – jsou to duchové horských psů, co tam po nocích vyjí na měsíc!

Cestou na vrchol jsme potkali jiné dvounožce, kteří se nám vyhýbali, když viděli, že s páníčkem kráčí opravdový dobrodruh. Také se tam občas prohnal sem tam nějaký ten jelen, ale jen tak na mě mrkl a pokračoval v hledání jehličí k obědu.

Po zdolání Meluzíny jsme sjeli dolů k Božímu Daru. To je takové místo, kde se lidé radují ze sněhu a prodávají dobroty. Můj člověk si dal svačinu, já dostal jen pár piškotek, ale alespoň jsem si otiskl tlapky do sněhu vedle stop, které tam nechal čert nebo nějaké jiné divné stvoření.

Při zpáteční cestě jsme stihli ještě vyvenčit dron, kdy jsem to vzali přes Abertamy. Tam jsem se pokusil proniknout do sýrárny, ale páníček mi tvrdil, že mají zavřeno, takže nic. Každopádně jsme se pořádně vyvětrali a pak hurá domů, kde jsem si zalehl na pelíšek a snil o dalších kopcích, které musím zdolat.

A pokud jste si mysleli, že horské duchy vymyslel můj člověk - tak ne. Ti opravdu existují! Nebo si myslíte, že se ten vítr zvedne jen tak sám od sebe?