Mezi nebem a kamenem: Bílý kříž s tlapkami pod sebou

Zdravím vás po menší pauze! Já, Akim – psí průvodce světem skalisek, výhledů a lidských výdechů – jsem zpět na cestách. Tedy… vždycky jsem byl připravený, jen mým člověkům to chvíli trvalo. Ale nevadí. Čekání je prý součástí života. Já osobně to řeším krátkou dřímotou a občasným povzdechnutím, aby se nezapomnělo, že už by to chtělo vyrazit. No a včera se zadařilo!

Vyrazili jsme na výšlap k Bílému kříži u Lubence, v okrese Louny, na pomezí Ústeckého a Karlovarského kraje. Tahle skalní vyhlídka možná na mapě vypadá nenápadně, ale jakmile se vyškrábete nahoru (a že to dá člověku i psovi trochu do nohou), otevře se vám krajina, co vypadá jako malovaný obraz – lesy, louky, pole, a ten pocit, že tam někde za horizontem začíná jiný svět.

Bílý kříž tu stojí jako tichý strážce už od 19. století, kdy podobné kříže bývaly běžnými poutními nebo pamětními místy. Často připomínaly důležité události, tragédie, nebo sloužily jako orientační body v krajině. Tenhle konkrétní kříž, zasazený do skály, působí jednoduše a silně zároveň – symbol klidu, rozjímání a návratu k sobě. Ať už věříte v cokoli nebo jen v sílu lesa, tady nahoře si to uvědomíte. Ticho. Kámen. A vítr, co vám šustí kolem uší a v mém případě i v uších. Doslova.

Celé okolí je rájem pro každého, kdo má rád skály, výhledy a klidné lesní cesty. Kousek odtud se nacházejí také Liščí skály – menší, ale malebné skalní útvary s charakterem. A pokud jste už byli se mnou na Kapucínských skalách nad obcí Ležky, vězte, že i ty jsou nedaleko. Tahle oblast je plná přírodních pokladů, jen o nich většina lidí neví. A to je možná dobře – aspoň tu zůstává ten zvláštní klid, který v přeplněných "instagramových" místech dávno zmizel. Rozhodně však toto místo musíme zmínit, jelikož se jedná o místo, kde je opravdu krásně.

Cesta k Bílému kříži vedla skrz les – žádné turistické davy, jen sem tam zvědavý pták nebo srnka v dálce. Ideální prostředí pro čtyřnohé přemýšlení. A taky na tahání – protože můj člověk občas potřebuje "trochu pomoci". Já vím, že si to neradi přiznávají, ale bez nás by zůstali u parkoviště.

Na vrcholu jsme si sedli. Tedy, já se rozvalil do mechu, zatímco moji lidé koukali do dálky a něco si říkali o tom, jak jim ten vzduch připomíná dětství a jak se svět zpomaluje, když člověk vyleze na kopec. Já jen spokojeně funěl – srdce tlouklo, jazyk venku, svět byl v pořádku.

A to je ono. Tyhle malé výpravy. Tyhle tiché vrcholy. Tenhle jeden bílý kříž, co připomíná, že někdy člověk (nebo pes) nemusí nikam utíkat, stačí vylézt nahoru a chvíli jen být.

Cesta dolů už šla hladce. Možná i proto, že jsme věděli, že se zase vracíme do běžného světa. Ale nahoře, na skále u Bílého kříže, jsme na chvíli byli… víc. Tlapkami na kameni, hlavou v dálce.

A já to rozhodně doporučuji – všemi čtyřmi. 🐾