Mrazy, prý... Ha ha ha!

Dneska prý mají skončit ty šílené mrazy. Tak říkají moji člověkové něčemu, co já považuji za příjemné osvěžení. -15 stupňů? To je jako příjemný vánek, taková akorát teplota na důstojné procházky. Ale moji člověkové? Ti topí, jako by se chystali na výlet do jádra sopky. Domeček se proměnil v tropickou džungli, včera jsem tam viděl snad i papouška.

A tak hledám východisko. Studená dlažba před domem? To je ono! Konečně něco, co mě zachrání před uvařením zaživa. Lehnu si tam s pocitem absolutního blaha, kožich krásně chladne, svět je zase v rovnováze. Ale ne! Moji člověci to zase vidí jinak.

"Akiiiimeeee, nelehej si na tu studenou zem! Nachladíš se!"

Nachladím? Já? Prosím vás, já mám kožich, který zvládne i expedici na severní pól! Klidně bych mohl být i členem sobího spřežení, protože mě by nenachladil ani polární vítr v kombinaci s ledovou sprchou. Jsem opět jako Sylvester Stallone, když vylezl jako zmrzlina ve filmu Demolition Man, protože jemu také nic nebylo. Ale zkusím se bránit – zavřu oči a budu dělat, že neslyším. Možná mě nechají být. Nechali? Kdepak. Už ke mně běží Mája, za ním Bobina a už mě tahají dovnitř.

Tak jo, jsem zpátky v tom jejich přetopeném skleníku. Opět je tu jako při denním slunci na Sahaře. Mám se prý uvelebit na pelíšku. Ha! Radši bych si dal horkou lázeň v sopce! A tak, jakmile se otočí, vyklouznu ven.

Chvíle klidu, dlažba mě opět vítá s otevřenou náručí – ale jen na chvíli. "Akiiiimeeee, zase?!" A už mě zase táhnou zpět do inferna. Proč?! Vždyť já nejsem Hellboy. Fakt, jaký je sakra problém? Já je nenutím, aby si lehali na přímotop!

Dobře, kompromis. Položím hlavu mezi dveře – polovina těla venku, polovina uvnitř. Jedna půlka se chladí, druhá se paří. Rovnováha musí být! Ať si ti moji člověkové dál hrají na zmrzliny, já jsem pořádný pes – žádná rozteklá vanilková břečka!

A jak je to s Vašimi miláčky? Dejte vědět.

Akim "VAŘENÝ" se pro dnešek loučí.