Návrat do bažin: Akim objevuje Mrtvý rybník
Zdravím všechny čumákovce a dvounožce, co ještě nezapomněli, že svět se má nejen očichávat, ale taky si ho užívat! Já vím, dlouho jsme se neozvali. Můj člověk pořád mlel něco o "zakázkách", "termínech" a "editování do noci" – jako by byl nějaký vlkodlak, co stříhá videa místo drápů. Ale jednoho dne se zvedl od počítače, popadl batoh a řekl tu nejsladší větu na světě:
"Akime, jdem ven!"
No a šli jsme. K Mrtvému rybníku. Zní to jako název hororu pro bobříky, ale nebojte – žádná zombie kaprů, jen krásná příroda, ptačí koncert a rašeliniště, co se tváří jako z jiného světa. Cíl? Trochu se ztratit v krajině, která má vlastní dech, vlastní rytmus… a pořádný bahenní odér (ten mě, upřímně, oslovil nejvíc).
Kde že jsme to vlastně byli?
Mrtvý rybník se nachází na Hřebečné, což je osada, která patří pod hornické městečko Abertamy. Je to kousek od Božího Daru – a ještě blíž k divočině, než by člověk řekl. A když říkám "divočina", myslím tím taky rašeliniště, jedno z největších a nejzachovalejších v Krušných horách – Božídarské rašeliniště.
Dřív tu lidé těžili rašelinu, teď ji chrání. A dobře dělají! Protože tenhle kus světa má něco do sebe. Je to jako chodit po pohádkové houbičkové zahrádce. Měkké, zelené, tiché. A místy tak mokré, že se mi málem propadly tlapky do čtvrtého rozměru.
Historicky? Tahle oblast zažila lecjaké proměny. Od těžby rud a rašeliny po snahu o ochranu přírody. A právě u Mrtvého rybníka – který dnes slouží spíš jako zrcadlo pro oblohu než jako zásobárna vody – si příroda vzala zpět, co jí kdysi člověk sebral. A taky to tam podle toho vypadá. Nádherně!
Příběh návratu
Po tolika týdnech sezení doma jsem měl tlapky jak zavřené deštníky. Jakmile jsme vyskočili z auta, já doslova tančil mezi borůvčím. Člověk za mnou supěl, tahal foťák a objektivy jak obchodník s optikou na útěku. Ale víte co? Taky se usmíval. Po dlouhé době byl zase venku. A nešlo o práci. Šlo o nás dva. A krajinu.
Když jsme došli k rybníku, chvíli jsme jen tak seděli. Já žmoulal klacek, člověk si opřel bradu o kolena. A mlčeli jsme. Nikdo nic neříkal. Jen vítr šeptal mezi stébly a bažina dýchala. Ticho, které vás pohltí, ale nepohřbí. Spíš vás obejme. Zvláštním, tajemným způsobem.
A pak to přišlo…
Člověk si lehl na břicho, aby vyfotil rašelinnou trávu zespoda. Já to pochopil jako výzvu ke hře. Tak jsem mu s radostí přistál na zádech. Snímek se tím sice nepovedl, ale zato máme společnou vzpomínku – jeho zavrčení bylo skoro jako moje, když mi někdo sáhne do misky.
Na cestě zpátky jsme se ještě stavili u starého rašeliništního domku, kde prý kdysi přespávali dělníci. Teď tam sídlí pavouci a duch místa. Ale klidný duch. Takový, co už ví, že všechno má svůj čas.
Závěrečné čmuchání
Možná jsme dlouho nebyli na výletě. Možná měl člověk plnou hlavu práce a já plnou srst nepokoje. Ale když jsme se vrátili z Mrtvého rybníka, oba jsme byli lehčí. Ne váhou – protože já cestou snědl tři šišky, kousek mechu a půl mraveniště – ale uvnitř. A o to přece jde.
Takže pokud taky dlouho sedíte doma a čekáte, až bude "správný čas"... Přestaňte čekat. Zvedněte se. Vezměte batoh. Nebo misku. A jděte. Třeba k Mrtvému rybníku. Tam to žije. A i váš příběh se tam může znovu nadechnout.
Váš čtyřnohý tulák
Akim