Návraty, které dávají smysl - Zamyšlení jednoho psa na cestě do Gramai Alm

Jsou místa, která člověk – a pes – v srdci nosí dlouho poté, co z nich odejde. Místa, kam se nechceš jen vrátit, ale která v tobě pořád jsou. Jako kdybys tam kus sebe nechal… a pak se pro něj vracel.

Jedním z takových míst je pro mě údolí Gramai Alm. Vysoko v rakouských horách, sevřené štíty, otevřené do nebe a přesto klidné, tiché, jako by každé stéblo trávy šeptalo "vítáme tě zpátky".

Vyrazili jsme brzy ráno z Pertisau – já a můj člověk. Dva toulaví, co hledají krásu a smysl v chůzi a tichu. Věděl jsem, kam jdeme. Ne na krok, ne podle čichu, ale uvnitř. Možná to zní zvláštně, že pes cítí něco jako "domov" tak daleko od misek, pelechů a známých vůní… Ale já to vím jistě. Tohle místo mluví ke mně.

Cesta byla dlouhá, ale nohy šly samy – páníček s batohem na zádech, já s ušima ve větru. Kolem nás se zvedaly skály, jako staré kamenné hlavy, které všechno pamatují. Občas jsem se zastavil a jen se díval. Nahoru. A věřte nebo ne, někdy je ten nejhlubší rozhovor právě v tichu. Jen on, já, a hory. Ani jsme toho moc neřekli – a přesto jsme si rozuměli. 

V Gramai Alm nás přivítal klid a vůně trávy. Krávy líně přežvykovaly, jako by věděly, že nikam nespěcháme. A pak jsme si sedli – ne do trávy, tentokrát do restaurace. Jojo, i pes ví, že odměna za cestu je důležitá. Dostal jsem něco dobrého, a můj člověk taky. Nešlo ale jen o jídlo. Šlo o ten pohled – jak sedíte vedle sebe, unavení, ale spokojení, a před vámi se rozprostírá svět, který dává smysl. Bez titulků. Bez hluku. Jen příroda, tlukot srdce a klid v duši.

Cesta zpět byla stejně krásná. Ne smutná – protože jsme nic nekončili. Vlastně jsme něco dál budovali. Společné ticho. Společné vzpomínky. Společný rytmus kroků.

A víš co? Možná se psi neumí dívat na mapy, plánovat dovolené nebo si zapisovat, kde byli. Ale pamatujeme si, kde jsme byli šťastní. A tam – tam se vždycky rádi vracíme.

Váš Akim
poutník s ocasem a duší, co ví, kde je doma