Výprava na Preitenštejn –Nečtiny: Když dvounožci opět funí do kopce

Nevím, kdo měl ten skvělý nápad nechat auto dole ve vesnici a šplhat nahoru po svých. Já teda tuším – hlavní podezřelý je Mája. Bobina jen rezignovaně protočila oči. I přesto všechno jsem šli.

Začalo to celkem nevinně. Cesta vedla lesem, voněla hlínou a starými stromy, občas jsem si musel důležitě označkovat nějaký strategický bod, aby bylo jasné, že tudy prošel Akim Veliký. Dvounožci se mezi tím bavili o historii hradu. Prý tu kdysi strašil duch hradní paní. Upřímně, myslím, že kdyby ji viděli, funěli by do kopce mnohem rychleji a já bych nemusel pořád čekat.

Jak jsme se blížili ke zřícenině, začal se terén měnit. Kořeny stromů dělaly ze stezky překážkovou dráhu, přesně na míru pro mě. Já hopsal nahoru jako srna (lepší přirovnání mě nenapadá), zatímco Bobina s Májou zápasili s gravitací a vlastní fyzičkou. "To je ale romantika, viď?" sípal Mája na Bobinu. Ta se zmohla jen na zavrčení, které připomínalo medvěda právě probuzeného ze zimního spánku.

A pak jsme tam byli. Hrad Nečtiny! Nebo spíš to, co z něj zbylo. Musím uznat, že měl kdysi impozantní polohu – výhled na celé okolí byl parádní. I dneska bylo jasné, proč si to rytíři postavili zrovna tady. Prý ho založili už ve 13. století a dlouho byl sídlem mocných pánů. Pak se ale něco zvrtlo, změnilo to majitele jak horký brambor a nakonec z toho zůstala jen ruina.

Já osobně bych tam tedy bydlet nechtěl. Žádné vytápění, žádná měkká deka na gauči, žádná miska s večeří. A že bych měl být hlídací pes u hradu, co už dávno není hrad? To mi přišlo jako hodně špatná kariérní volba.

Dvounožci chvíli obdivovali ruiny a pořád se snažili najít nejlepší úhel na fotku. Mája se snažil vylézt na kraj samotné skály, ale když mu to málem ujelo, usoudil, že radši zůstane nohama na zemi. Bobina si mezitím sedla a zhluboka dýchala.

"Dobrý výlet, ne?" prohlásil Mája.

Bobina se na něj podívala, otřela si čelo a odpověděla: "Výborný. Až pojede ale Kuře, budeme muset autem až sem."

A já? Já byl spokojený. Měl jsem nohy od bláta, nos plný vůní starého hradu a jako bonus jsem v dálce zahlédl srnku. Bohužel, dvounožci měli jiný názor na to, jestli je dobrý nápad ji běžet pozdravit.

Na zpáteční cestě jsme se na chvíli zastavili na malou sváču. Když jsme se posadili a já dostal konečně svou zaslouženou dobrotu, přiřítila se ke mě supr trupr fenečka jménem Pria. Chvíli to sice vypadalo, že mě sežere, ale ukázalo se, že byla fajn. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na tu mojí dobrotu a musel jsem se před ní pořádně ukázat. Chvilku jsme skotačili a pak jsem opět se svou smečkou vyrazil na cestu, neboť moji člověkové pospíchali do Nečtin na něco dobrého a bez mého čenichu by určitě zabloudili. Tam si dali ještě kafe a já dostal piškot. A víte co? Nakonec ten výlet stál za to. I když by teda neškodilo, kdyby si ti moji lidi pořídili lepší kondičku…

Kdybyste přeci jen chtěli více o historii, tak tady máte odkaz, kde si můžete přečíst víc o samotném místě: 

Preitenstein nebo Nečtiny, zřícena, která našeptává o historii nádherného místa 

Díl 10. - Výprava na Preitenštejn – Nečtiny: Když dvounožci opět funí do kopce