Pražská mise: Páníček beze mě a já bez páníčka!

Tak si představte tu neslýchanou drzost. Můj člověk, ten, co mi hází míček, hladí mě za uchem a krmí mě (i když bych klidně jedl víc), mě nechal doma a vydal se do Prahy. Sám! Beze mě! Prý nějaká pracovní cesta, ale znáte to – všechno, co není házení klacku nebo běhání za frisbee, je zbytečné.

A co tam dělal? No, našlapal přes 25 000 kroků. To si zřejmě myslel, že je pes. Ale víte, co mu chybělo? Nadšení! Jasně, já bych tu trasu zvládl taky, ale s mnohem větší elegancí – třeba kličkováním mezi turisty, sprintem do parku nebo nečekaným zabořením čumáku do něčího batohu (třeba tam má sušenku, člověk nikdy neví!). 

Ale tohle nebylo všechno. Páníček si hrál na velkého fotografa a cvakal jednu fotku za druhou. Karlův most, Pražský hrad, orloj – no prostě klasika. A pak přišel vrchol výpravy. Vyfotil veverku. Vážně! Tu špičatou potvoru, co mě vždycky provokuje, když ji honím po lese. A ještě se chlubil, jak krásně mu zapózovala. To jako co?! Já mu tu dělám modela denně a on je unešený z nějaké přerostlé myši s ocasem?

Celé mi to začíná smrdět. Vždyť on si to snad i užil! A já? Já zůstal doma, s prázdnou miskou (dobře, byla plná, ale rychle jsem ji vyřešil) a čekal na jeho slavný návrat. Ale návrat se ještě nekoná, neboť páníček dorazí až zítra, takže čekám na zítra, abych mu mohl pořádně ukázat, že i pes umí být uražený. Nejdřív ho budu ignorovat – přece jen, musí vědět, že jsem hluboce uražen. Ale pak… pak stejně zjistím, že mi přivezl sušené maso.

Takže z toho plyne to, že mu opět odpustím. Ale příště? Příště balí batoh pro dva!