🍂 Podzimní ticho očima psa

Ahoj, tady Akim.
Včera bylo jinak. Ne výjimečně hlučně ani bouřlivě, ale zvláštně klidně. Slunce se opíralo o kopce a krajina dýchala pomalu, jako by si dávala pauzu. Vzduch voněl suchou trávou a dálkami, které se v teplém světle ztrácely do zlaté mlhy.

Běhal jsem po loukách, cítil pod packami měkkou hlínu a slyšel, jak se les tiše chystá k spánku. Každý krok šustil, každý nádech chutnal po podzimu. A přestože kolem nebylo nic než ticho, bylo v něm všechno.

Pak jsem se zastavil.
Něco mě přimělo zvednout hlavu, podívat se do dálky a jen být. Člověk stál opodál s fotoaparátem, ale já věděl, že teď nefotí mě – fotí tu chvíli. To světlo, ten klid, ten okamžik, kdy svět přestal spěchat.

Podzim je zvláštní. Není smutný ani veselý, spíš moudrý. Učí nás, že všechno má svůj čas – i ticho, i konec, i nový začátek.

A tak jsem tam stál, koukal do dálky a nechal vítr mi čechrat srst.
V tu chvíli jsem byl součástí všeho. A možná i trochu jeho strážcem.

"Někdy není třeba běžet, abys došel daleko. Stačí se zastavit – a nechat svět, aby se pohnul kolem tebe."