Stíny, krávy a jeden tajemný kopec na obzoru

Z psího deníku Akima 

Výlet do Ruprechtova

Zdravím všechny své dvounohé i čtyřnohé čtenáře! Tady Akim – váš věrný parťák, cestovatel a pozorovatel všeho, co se hýbe (i nehýbe).

Tentokrát jsem se s páňou vydal do Ruprechtova, krásného místa nedaleko Hroznětína. Slunce svítilo, ale mraky mu to nedávaly zadarmo – chvíli zataženo, chvíli přeháňka a pak zase paprsky. Ale víte co? I tak to bylo dokonalé.

Krávy, klid a focení stínů

Hned jak jsme vylezli z auta, moje tlapky ucítily hebkou trávu a nos mi hlásil přítomnost... kraviček! Spokojeně se pásly za ohradou a já, jako správný pes se slušným vychováním, jsem je jen z bezpečné vzdálenosti pozoroval. Jo, trochu jsem se nadmul pýchou – zvládl jsem to bez štěkotu!

Můj páňa mezitím rozložil techniku a ponořil se do focení. Fascinovalo ho, jak mraky vrhají stíny na krajinu – chvílemi to vypadalo jako živý obraz. A já? Já si sedl vedle něj a koukal taky. Bez aportu, bez běhu. Prostě jen přítomnost.

Vlčinec na obzoru

A pak jsme ho zahlédli – Vlčinec. Kopec kousek odsud, který se zvedal nad lesy a loukami jako tichý pozorovatel. Páňa mi slíbil, že tam příště vyrazíme. A to jsem si hned zapamatoval!

Trocha historie

Vlčinec u Hroznětína není jen tak obyčejný kopec. V minulosti byl obklopený hlubokými lesy a býval součástí starých tras – obchodních i loveckých. Odtud také prý pochází jeho jméno – podle vlků, kteří se tu kdysi skutečně pohybovali. Dnes už místo vlků potkáte spíš turisty, výletníky nebo možná mě – Akima.

Co říct na závěr?

Den v Ruprechtově byl přesně takový, jaký má být: trochu blátivý, trochu slunečný, ale hlavně radostný. A díky stínům a světlu, které se přetahovaly po loukách, se z něj stal opravdový zážitek.

Příště se těšte na pokračování z Vlčince. Já už se nemůžu dočkat – co myslíte, budou tam krávy taky?

Pac a čumák,
Akim