Ranní budíček podle Akima

Ráno. Krásné, mrazivé, dokonale svěží. Venku ještě pár pod nulou, ale já vím, že za chvíli to začne tát. A to znamená jediné – musím si ještě pořádně užít poslední chvíle zimního ráje! Jenže co to? Můj člověk i člověčice pořád chrní! No tak, Májo, Bobino, vstávejte, přichází můj čas!

Nejdřív jemné přátelské ťuknutí čumákem do ruky. Nic. Dobře, přitvrdíme. Položím jednomu packu na obličej – pořád nic. Oba snad upadli do zimního spánku? Tak jo, nasazuji těžký kalibr – vyskočím na postel a začnu provádět "vrtulníkové vrtění". Celým tělem, ocasem a hlavně, pořádně dýchat blízko jejich uší.

"Akiiiimeeee… Ještě chvíli…" zamumlají a otočí se ke zdi.

To si snad dělají srandu! Venku čeká sníh, mráz, vůně dobrodružství! Tak jo, fáze dvě – otřepu se tak, aby moje slinty lítaly všude. Reakce? Zabalení do deky a nevrlé zavrčení.

Aha. Takže jsme v bodě, kdy musím použít ultimátní trik – zvuk opuštěného, zklamaného psa, který už NIKDY neuvidí venkovní svět. Udělám ta nejsmutnější očička, položím bradu na Májovo ruku a tiše povzdychnu. Pořádně dramaticky.

Bingo! Jeden otevřel oči. Zatím sice jen jedno, ale to stačí. Vítězství je blízko! Nakonec se s funěním oba posadí a zamumlají: "Dobře, dobře, jdeme."

Mezitím Bobina leze z postele první a hned jde ke krbu, aby opět vytvořila z našeho útulného domečku pořádné peklo. "Dneska to bude!" zní její povzbudivý výkřik, ale její oči říkají něco jiného. Začíná boj s dřevem, které je naprosto neochotné vklouznout do krbu, a ve chvíli, kdy se jí to konečně podaří, se ozve hlasité "Puff!" a celý domek je zamořený čmoudem. "Ooo, ne! Ne zas!" Bobina rychle zavírá krb, ale to už je pozdě – čmoud se nahrnul úplně všude, jako by to byla nějaká apokalypsa. Je štěstí, že už z postele leze, vlastně se spíš belhá, Mája, který celou situaci zachraňuje. Mája i Bobina se tomu všemu smějí, ale nějak zapomněli na mě. Co já, já už chci vyběhnout na ten super svěží vzduch. Oba asi vzápětí pochopili můj výraz a začali se pomalu chystat.

Já se mezitím začínám tak radovat, že točím a vrtím celým zadkem, protože vím, že všichni už vstávají. Už je tedy pomalu čas vyrazit vstříc posledním mrazíkům. Vyskočím, zatočím se radostí na místě a letím ke dveřím. Tak šup, šup, člověče! Sníh nepočká! A když se člověkové loudají moc dlouho? No, pak přijde na řadu záložní plán… začnu tahat boty z předsíně a nosit je do postele.

Co naděláš, když máš člověky s režimem lenochoda? Musíš si je vychovat! A já se nebojím použít všechny triky, co mám v repertoáru. Tak kde jsou ty boty?!

Povězte, copak chystáte se svým super psem na páteční odpoledne Vy?