ČLÁNKY

Jak už víte, tak jsem pes, ale ne tak ledajaký pes. Jsem vládce blesků, pán rychlosti a ničitel gaučové nudy. Jsem čtyřnohý bůh výletů! A dnes… dnes stojím před neřešitelným problémem.

Člověk, ten si myslí, že čundr znamená obléct staré maskáče, hodit na záda batoh a vyrazit do divočiny jako hrdina z devadesátkové reklamy na konzervy. Ale já, Akim, australský ovčák, vím, že realita je poněkud... jiná. Čundr je velká věda. A hlavně – balení je rituál, během kterého se ukáže, kdo je frajer a kdo brečí pod váhou svých blbostí...

Haf, dvounožci! Tady opět všemi oblíbený, neohrožený a nezastavitelný Akim! Dneska vám povím příběh o tom, jak jsem si užil nejlepší běh svého života, alespoň dosud – zatímco můj člověk to viděl úplně jinak.

Ahoj, tak jsem zpátky. Tady váš neohrožený, nezastavitelný a nezničitelný Akim! Ale hádejte co? Dneska vám nepovím o žádném epickém dobrodružství, žádném výšlapu na kopec, který vypadá jako vertikální stěna, ani o sprintování lesem s větrem v uších. Dneska vám povím o dni, kdy... se nikam nešlo.

Haf, lidi! Tady Akim, váš průvodce psími dobrodružstvími! Tentokrát jsem svého člověka vytáhl na pořádnej výšlap – na zříceninu hradu Egerberk u Klášterce nad Ohří. A co vám budu povídat, tohle byl kopec jak blázen! Opravdu obrovský! Takový, že i moje čtyři chlupaté tlapy mě občas musely popohánět silou vůle. A můj člověk? No, ten funěl tak, že by...

Jo, lidi. Včera jsem si zase dal jednu dobrodružnou výpravu. Tentokrát na zříceninu hradu Šumburk na Šumné. Název jako z pohádky, ale realita? No, řekněme, že zatímco já jsem si připadal jako hrdinný objevitel, můj člověk měl co dělat, aby přežil vlastní blbost.

Když se ráno ozvalo ono osudové slovo "VÝLET!", Akim okamžitě zapnul všechny motory. Běhací svaly? Připraveny. Ocas? Na plné otáčky. Radost? Překročila povolený limit. V tu chvíli bylo úplně jedno, jestli venku mrzne, jestli člověk ještě pije ranní kávu, nebo jestli má oblečené kalhoty. Prostě se jede!

Ráno. Krásné, mrazivé, dokonale svěží. Venku ještě pár pod nulou, ale já vím, že za chvíli to začne tát. A to znamená jediné – musím si ještě pořádně užít poslední chvíle zimního ráje! Jenže co to? Můj člověk i člověčice pořád chrní! No tak, Májo, Bobino, vstávejte, přichází můj čas!

Dneska prý mají skončit ty šílené mrazy. Tak říkají moji člověkové něčemu, co já považuji za příjemné osvěžení. -15 stupňů? To je jako příjemný vánek, taková akorát teplota na důstojné procházky. Ale moji člověkové? Ti topí, jako by se chystali na výlet do jádra sopky. Domeček se proměnil v tropickou džungli, včera jsem tam viděl snad i papouška.

Vítejte v další epizodě Akimových dobrodružství!